2021 NOVÝ ÚSVIT! "Zjevená skutečnost - Jitro vzkříšení"

Dny

:

Hodiny

:

Minuty

:

Vteřiny

Svět kolem nás se mění. Bez možnosti návratu k původnímu. Pro mnohé se hroutí jediné jistoty. A také mantinely. Zdánlivě definující jeho vlastní skutečné já. Jsme vyzýváni znovuobjevit nezávislost. Na čemkoliv – sociálních rolích, společenském statusu, návycích a ustálené setrvačnosti v reakcích, potřebách, zakázaných a povolených prožitcích, přítomnosti kohokoliv a čehokoliv. Je čas přestat zrazovat svou podstatu, podléhat klamům a žít několik životů. Naše podstata nás volá k uskutečnění.

Kdo ale ve skutečnosti jsme? Co když jsme se stali spíše svými snahami a ztrácíme se v mnoha detailech a skutečnostech, roztříštění a rozbití v upřímné snaze obstát v tom všem, čeho jsme se za léta nebdělosti a pohodlnosti stali součástí? Co jsme ve skutečnosti my sami a co je jen setrvačnost, která nás vláčí všemožnými směry a žije z naší síly?

Jednou z největších výzev je naučit se znovu vycházet s tím vším, co je naší součástí, umět zapracovat
na tom, co chceme, vyprostit se z vlivů, které nás drží zpět. To se zdá, ve zdánlivě hroutícím se světě, často až nemožné, bolavé a zraňující. Hroutí se ale pouze svět a realita života vytvořená lidmi, nehroutí se Život, nehroutí se Realita. Hroutí se uměle vytvořené zdání čehokoliv.

Umět přijmout sklizeň plodů našich vlastních snah i nesnah, učit se být skutečně platnou součástí Života, umět ho prožívat, následovat a prožhavovat svou vášní, radostí a nadšením pramenících z toho, že vnímáme jeho principy a ochotně se jimi, ve vlastním zájmu, řídíme. To se mnohým zdá jako utopie, mnozí cítí, že je to jediná cesta. Realizovat se nově. Nikoliv v rovině sabotování, revolty nebo slepé odevzdanosti, ale jako projev skutečnosti, že umíme své emocionální, mentální i citové roviny sladit do mocného tvůrčího proudu definujícího nejen naší skutečnost, ale také schopnost být součástí zdravých vztahů, společenství, komunit i lidstva – s ohledem na vlastní potřeby, příslušnost k celku i Život.

Svět už nikdy nebude jako dříve. Je potřeba, abychom ho definovali nově a dle toho se začali chovat. Veškerá ta omezení pohybu se týkají pouze omezení pohybu v lidmi budovaném společenství a světě. Nejsou omezením pro tvůrčí potenciál sídlící v nás.  Cesta ven není v nalezení čehokoliv, co nás má rychle vrátit zpět ke všemu, nač jsme si zvykli. To by byla cesta návratu. Jsme vyzýváni k cestě změny! Je mnoho těch, kdo jí nechtějí, je více těch, kdo po ní vnitřně volají, protože cítí otěže otroctví, jemuž propadli. Nejvíce je však těch, kdo po ní volají s jasnou představou jak má vypadat, za jakých podmínek se má odbavit, co komu přinést a co komu nedarovat. Z těch se nakonec stávají frustrovaní popiratelé všeho. I toho dobrého, co z počátku prostě jen chutná jinak, než jak si ve svých snech vysnili. Život vždy kráčel svými vlastními cestami. Kdo je člověk, že si myslí, že ví vše lépe než Život a Principy jimiž vládne?

Nakolik nás samotné definuje náš vnitřní život a nakolik jsou to aktivity a realizace spojené se světem kolem nás? Uspokojuje vás to? Děsí? Co s tím budete dělat?

Volání po svobodě a nezávislosti, planoucí v nejhlubší podstatě nás samotných, bylo vyslyšeno. Okolnosti a poměry kolem nás se změnily a nutí nás hledat nové životní polohy i realizaci. To nemusí být vždy snadné. Čím dříve však pochopíme, že jsme přišli pouze o to, co jsme chybně považovali za život a že to s Životem jako takovým nemá společného vlastně nic než to, že to žije z naší síly, pozornosti a přítomnosti, tím dříve budeme schopni otevřít se nové realitě a jejímu utváření. Tomuto sdělení nebude rozumět rozum. Chápe ho však vaše podstata; dáte-li jí prostor. Pokud se shodneme na tom, že svět kolem nás je odrazem tvůrčích sil tvořících skrze naše životy, pak vedeme společnou řeč a v důsledku se shodujeme na faktu, že i sebepokrokovější svět a činnosti budované pouze na rozumových potřebách nemají pokračování. Tento svět ve skutečnosti totiž obývají bytosti které mají srdce. Vnímají, cítí, prožívají, touží po vřelosti, kráse, lásce, přátelství a svobodě. Jsou mnohem křehčí než předstírají a mnohem silnější, než vědí.

Svět kolem nás nemůže definovat, kdo jsme a kým jsme. Svět kolem nás o tom má svědčit.

Životní okolnosti nás aktuálně odřízly od čehokoliv, co nás činí závislými na aktivitách a činnostech o kterých se domníváme, že nás definují a vyjadřují. Byli jsme vytrženi ze zběsilé jízdy nikam. Vím, že je mnoho těch, kdo s tím nemohou souhlasit. Jenže realizace osobních snah a cílů ještě neznamená realizaci, která je prospěšná také celku, v němž se tento cíl či snaha realizuje.

Byli jsme donuceni zastavit se. Rozhlédnout se. A položit si minimálně otázky – Co teď dál? Kam? Jakým směrem? A s kým vlastně? To, abychom se znovu viděli, cítili a vnímali. Abychom se ve zmlknutí světa znovu slyšeli.

Svět kolem nás se změnil. Bez možnosti návratu. Pro mnohé se zhroutily jistoty. Mnohým se chvěje existenční rovina pozemské realizace. Můžeme v tom vidět ztrátu a krizi, kterými v jistém úhlu pohledu bezesporu jsou, nebo můžeme připustit, že je to odpověď na naše volání po změně a obratu. A usilovat o to, abychom uměli dnešní realitu přetavit ve skutečnou příležitost a cestu ke svobodě. Pokud se to stane realitou naší vnitřní podstaty, vnější svět jí bude následovat. Bude opět svědčit o síle našeho odhodlání, tvořivosti, nadšení, touze, přátelství, vzájemné podpoře, příležitosti milovat a být milováni. Porodní bolesti a nepohodlí nemohou být měřítkem, jsou průvodním jevem, nikoliv podstatou dění. Žijeme v době, kdy se rodí nové lidstvo. Nebojme se prvních příznaků a hledejme, kde a jak můžeme být platní. Nechme dobrovolně padnout vše, co nemá se skutečným životem nic společného. Dokud je k dobrovolnosti ještě prostor.

Je mnoho lidí, kteří pochopili, že změnou jsme my sami. Je mnoho těch, kdo slyší svou potřebu nezávislosti a změny. Obě tyto skupiny se shodnou na tom, že síla k posunu a veškeré odpovědi jsou v nás – a odmítají jakékoliv vlivy, podporu a pomoci zvenčí. Síla není v nás. Nejsme zdrojem žádné síly a bez vnější podpory a součinnosti se neobejde nikdo z nás. Ať je jí vlídné slovo, poděkování, krystal v ruce, moudrost a zkušenosti druhých, dobře míněná rada, kniha nebo jakákoliv jiná inspirace až po samotné Stvoření, jehož jsme neoddělitelnou součástí.

Vnitřně svobodný člověk chápe a ví, že cokoliv vnějšího může jeho snahy, usilování, přehled a svobodu znásobit a podpořit. Vnitřně nesvobodný člověk se bojí, že to jeho nesvobodu prohloubí a jeho odvede od sebe sama a proto pohrdá vším a zesměšňuje to. Nemá vztah k sobě sama a bojí se ho mít s čímkoliv.

Síla v nás? Člověk je předurčen k tomu, aby sílu přijímal a skrze své snahy, svůj charakter, lásku a schopnost milovat, myšlení a cíle ji vedl určitými směry, kde pak může tato síla vykvést v odpovídající plody. Lidské nitro není zdrojem síly. Je však uspůsobeno k jejímu příjmu a dalšímu vedení. Svou podstatou se spojuje s místy, kde je síla Zdroje v pozměněné a člověku přístupné formě zakotvena a ukotvena. Zde tedy padají veškeré rádoby moudré odpovědi, že vše je v nás a nic jiného není třeba.

Proč to na lidech, kteří toto tak zasvěceně tvrdí není vidět? Proč je v nich tak často rozpoznatelný strach a odpor, strnulost a zakotvení ve svých vlastních postojích a názorech, jediné pravdě, kterou jsou schopni vnímat? Proč je na nich většinou vidět především povýšenecké odmítání a nevyřčené volání: dejte mi všichni se vším pokoj, všechno mám v sobě? Přehlcenost a zahlcenost čímkoliv nedává existenci takových postojů punc oprávněnosti. Svědčí jen o únavě, vyčerpání a často také neschopnosti vědomě volit a rozhodovat se. Většinou se takovými principy řídí především ti, kdo si schopnost plynout s proudem pletou s unášením proudem. A to rozhodně není totéž.

Přesto je potřeba spoléhat se na vlastní vnitřní kompas. Je však třeba porozumět mu, pochopit ho a naučit se vědomě ho používat. To je hned několik požadavků na jeho správnou funkčnost. Nestačí vědět, že ho máme uvnitř. A?

S touto skutečností je třeba začít pracovat, porozumět jí, pochopit jí a osvojit si jí. To teprve odemkne skutečný tvůrčí potenciál, což není nic jiného než schopnost přijímat svou podstatou sílu nesoucí větší schopnost pohybu a tím také realizace změn. Pak můžeme s klidem mluvit také o osvíceném rozumu, který umí této síle razit cestu a vést ji ve světě hmoty k uskutečnění a realizaci. Ve spojení s vůli a vnitřním přesvědčením je to neporazitelná síla. Jen nad těmi cíly je třeba bdít.

Nelpěme na starém a neusilujme o návrat. Připusťme možnost změny a pohybu směrem k objevování nových rovin existence. Své vlastní i té společně sdílené.

Účel nesvětí prostředky a člověk není božský, ani nevládne boží silou. Jeho podstata ho spojuje s jinou úrovní existence; žel o tom často neví vůbec nic. Věří, že je bohem svého života a sílu jíž disponuje ve své podstatě, nechává, ku své vlastní škodě, ladem.

Ti co vědí nejméně řvou a hlásají nejvíce – ze strachu z vlastní malosti a potřeby vlivu, protože nevládnou skutečnou silou, potřebují jí vidět skrze svůj vliv na druhé.

Skutečná síla jde nezaujatě svými cestami, inspiruje a strhává svou přirozeností, ryzostí, jednoduchostí a opravdovostí. Nenechat se svést sliby novodobých falešných zvěstovatelů a proroků, jimiž je každý, kdo nabízí cokoliv, co čeká na nositele skutečné síly, je nyní aktuálnější než kdy dříve. Je jedno, zda mluví jazykem politiky, vědy, učenosti, kvantové metafyziky, ezoteriky, předstíraného duchovního poznání nebo pravidelného zpravodajství o aktuálních energiích bez špetky sebereflexe a schopnosti hlásit se k důsledkům svého působení.

Svědectvím o každém je jeho život. Ne jeho virtuální profil ani sledovanost. Měřítkem nejsou vyprodaná divadla nebo meditace v nichž vědomí svých posluchačů tahá do svých vysněných témat, procesů a aktivací, kterými staví mosty ke světům a entitám, které by měly být od možnosti vlivu a působení na tento svět i jeho obyvatele ve skutečnosti odděleny.

Darujme tomuto světu společně více smělé radosti, bdělosti v duchu, svobodomyslnost a také jasnou mysl, oči planoucí nadšením a srdce na svých místech. Je potřeba přestat hýčkat křivdy a ohýbat se pod tíhou viny. Je potřeba učit se věcnosti a pragmatičnosti stejně jako vnímavosti a intuici. Jsme voláni k životu, ne ke sčítání ztrát ani pod nadvládu strachu. Ať už je realita jakákoliv, výsledek bude odpovídat síle našeho vlastního i společně sdíleného chtění a schopnosti aktivně následovat volání ke změně, která je všude kolem nás již nějaký čas jedinou skutečnou realitou.

 

Pokud jsem rok 2020 na jeho samém počátku definoval slovy “Uskutečnění Změny”, pak nemohu v případě roku 2021 použít jiná slova než “- Zjevená Skutečnost – Jitro Vzkříšení”.
Mějte se pěkně, přátelé – současní i budoucí!

 

Rafael EbRa

Led 23 – so

“JISTOTA PŘICHÁZÍ ZEVNITŘ”

Za Poselstvím roku 2021 nejen jazykem COLOROLOGIE®